Tk další z mejch smutnejch povídek,
jestli vám nevadí,že to neni pozitivní příběh,tk čtěte a pište i komentáře
Jenom co otevřel po ránu oči,chtěl je zase zavřít. Bylo to jenom další
pitomý ráno, stejný jako ty necelý dva prokletý roky.. od tý doby
se toho tolik změnilo. Nikdo ho už nepozdraví,nikdo mu nezamává,nikdo
ho neobejme a už mu nikdo neřekne,že ho má rád. Proč musel skončit
tady? Lehne si na noviny,do ruky si vezme krabicový víno a hlavou mu
proudí myšlenky..
Najednou se ocitá u sebe v pokojíku, na stěnách má plakáty svejch
oblíbenejch skupin. Na posteli leží kytara a po zemi jsou rozházený
kusy oblečení a texty songů, který si skládal. Skloní se a začne si
jeden pročítat. Je to ten co kdysi napsal pro svoji holku. Bylo to
potom,co mu řekla že ho tolik miluje a po tý probdělý noci kterou spolu
strávili v parku.Najednou ho ale něco vyruší ze čtení. Rychle vstane ,
otevře dveře od svýho pokoje a běží ke schodům,dole uvidí svoje rodiče.
Chce k nim jít a vysvětlit jim, že se omlouvá za to, jak jim řekl že je
nesnáší a ať ho nechaj žít jeho život, protože si ho nechce zpackat
jako oni.. ale je pozdě.. Tátovi se kolem srdce začíná zbarvovat čistě
bílá košile do červena.. Máma se nad ním sklání a začnou jí po obličeji
stékat slzy.. „Ne,to se nemělo stát!“ začne křičet .. ale v tom jí
zezadu do zad trefí kulka .. „ Néé,to néé mamíí tatííí, prosím to
néé!“uslyší jemu dobře známý hlas,ano je to on.. Ještě jako malý kluk
před dvěma lety..Běží ke svým rodičům a začne brečet.. Věděl že
umírají, a že už asi nemůže nic udělat.. Ve škole je učili že srdce je
jeden z nejdůležitějších orgánů v tělě, že zamilovaní vidí srdcem, a
taky že při zasažení srdce kulkou je pozdě..člověk do několika minut
umře .. a jeho matka krvácela,bylo zbytečné říkat,že všechno bude v
pořádku…
Najednou mu z očí začnou tryskat Niagáry.. jen tak bezmocně sedí na
schodech a pozoruje jak mu zabili rodiče, vidí jak tam jeho mladší já
sedí u mrtvých rodičů a jenom brečí.. Potom se jeho mladší já zvedne ,
po schodech kolem něj proběhne do svého pokoje a je slyšet jak rozbíjí
něco o zeď..za chvíli s báglem na zádech seběhne ze schodů a běží pryč..
Tak se tedy pomalu zvedne ze schodů a dojde dolů k pomalu chladnoucím
tělům svým rodičů .. chce se k nim sehnout,ale najednou se všechno
kolem něj začne točit..postupně zmizí jejich obývák a on se ocitá před
mohutným bílým domem s krásnou zahradou. Chvíli jenom tak postává s
otevřenou pusou a pak mu to dojde, ..vzpomene si na ten text písničky
pro svojí holku, ano je to její dům. Nestihne udělat ani krok, někdo do
něj vrazí, ...jeho mladší já. Zase je tu,má ten stejnej bágl jako před
chvílí.. Napadne ho tedy, že to je ten stejnej den. Vždyť hned po tom,
co mu zabili rodiče běžel k ní.
Zůstane jenom beze slov stát a pozoruje sebe v minulosti.. jak jeho
mladší já zavoní na zvonek,obličej mokrý od slz a na tričku červené
stopy od krve. Po chvíli otevře dveře černovlasá dívka,tmavé pronikavé
oči těkají po jeho obličejí a se strachem si prohlíží jeho červeně
zbarvené tričko. Nedokáže ze sebe vydat hlásku. „moji rodiče .. oni
jsou ..mtrví,já já nevím jak se to stalo,ale jsou .. oni jsou po
smrti..“ vypadne z jeho mladšího já.. Dívka ale dál zarytě mlčí, po
chvíli z ní vypadne.. „Tys, ty si je snad ,..zabil?“ .. „Cože?“ zmateně
odpoví klučina, „Ne,nezabil,jen jsem přišel,slyšel výstřely a pak , pak
byli mrtví!“
Po chvíli ho dívka pustí dovnitř..a tk on jenom dál čeká před jejím
domem,čeká a přemýšlí,sedne si do trávy a přemýšlí co se uvnitř dělo...
.. po celé věčnosti uslyší hlasy..“Ne prosím věř mi!“ pozná svůj
hlas,ale dívka za jeho mladším já zavřela dveře.Chvíli tam ještě
stál,možná z naděje že si to rozmyslí,a pak pomalu odešel… kráčel tak
pomalu,že to vypadalo ,jakoby kráčel po ledu,zvažoval každý svůj krok..
Když se tak pozoroval,začal přemýšlet o tom , proč se tak choval k
rodičům,pořád se s nima hádal. Oni ho nechápali..nechápali, že v
hospodě jdou jeho kámoši,že ho škola nebaví,že má svoje sny..
…. „ Hey vole!“ uslyší hlas z dálky .. „Vstávej!“ pomalu otevře oči, „Co se to děje?“
„Přines sem ti něco k jídlu,chceš?“ ..uvidí chlápka s šedejme vlasama a
špinavjema hadráka, v jeho ruce jsou nějaký zbytky jídla,nejspíš z
popelnice. „Jo dám si,díky.“ Natáhne ruku a ten chápek mu podává
jídlo.. s klidem se do něj pustí..
Je totiž už zase v tý pitomý realitě..když mu před dvěma rokama zemřeli
rodiče,skončila a ulici.. Jejich dům zdělil strejda se svojí manželkou
a před nim zavřel dveře. Jo zkoušel pár děcáků,ale to nějak
nevycházelo, a teď už sem tam stejně nemůže vrátit. Zejtra je mu totiž
osmnáct..První den kdy bude ve světě dopělejch,první den co o sobě bude
moc sám rozhodovat..ale co teda dělal do teď? Bydlel na ulici,sám,bez
peněz,bez nikoho,jenom se vzpomínkama.
Ne zejtra to nebude první den ve světě dospělejch, v tom už je totiž dýl jako rok a půl…
Pochopil,že ani jeden z jeho snů se nikdy nesplní,že svět není
spravedlivej, a že se ti jeden den rozbije na kusy tvůj sen,a i když
posbíráš střepy,už je nikdy neposkládáš dohromady.